Magazín Review zveřejnil (v sobotu) úryvek z nové knihy Amy Chua(ové) Bojový chorál Tygří matky. Článek nazvaný Proč jsou čínské matky lepší/nadřazené (“WhyChinese Mothers Are Superior,”) vyvolal značný ohlas, na wsj.com se objevilo více jak 4 000 komentářů a na Facebooku kolem 100 000. Níže přinášíme autorčiny odpovědi na dotazy čtenářů Journalu, kteří napsali na blog Tržiště nápadů (Ideas Market). (Jde o náš a Matýskovo společný překlad, originál zde.)
Domníváte se, že přísné „východní“ rodičovství může dětem pomoci žít v dospělosti šťastně?Jestliže dobře funguje, pak bezpochyby! A dobrým fungováním myslím to, když se vysoké očekávání pojí s láskou, porozuměním a rodičovskou účastí. Tento dar jsem dostala od rodičů a doufám, že jej předávám i svým dcerám. Sedmnáct let jsem také učila studenty práv, pocházející z nejrůznějších sociálních vrstev, a setkala se s mnoha studenty, vychovávanými drsným „imigrantským“ způsobem (rodiči z Pákistánu, Indie, Nigérie, Korey, Jamajky, Haiti, Íránu, Irska atd.), kteří prospívají stejně samostatně, odvážně, tvořivě, vesele a minimálně v mých očích stejně šťastně, jako ostatní. Vím ale také o lidech, vychovávaných „tvrdou rukou“ (v orig. „tough love“), kteří nejsou šťastní a své rodiče nesnášejí. Na rodičovství neexistuje jednoduchý návod, není žádný jediný správný přístup. Čínské rodičovství mimochodem nepovažuji za nadřazené, a to podtrhuji, ale já si je sama nevybrala. Nejlepší pravidlo, které mne napadá, je to, že v první řadě je na místě milovat a znát své dítě a soucítit s ním, ať už pocházíte odkudkoli. Z publikovaného úryvku to není zřejmé, ale moje nová kniha není o tom, jak (správně) vychovávat. Jsou to memoáry, příběh naší rodiny, její cesty dvěma kulturami a mé vlastní konečné mateřské proměny. Větší část té knihy je o mém rozhodnutí vzdát se přísného „čínského“ přístupu, poté, co se mu moje třináctiletá dcera vzepřela.
Mám 20ti měsíční děcko a článek se líbil mně i mému manželovi. Jak se to dá aplikovat na batole?
Když byly naše dcery v batolecím věku, nedělali jsme asi nic jinak, než patrně už děláte vy: Četli jsme s nimi obrázkové knížky, vodili je na procházky a na hřiště, skládali s nimi skládanky, zpívali písničky o abecedě a číslech a hlavně jsme se s nimi mazlili. Rozdíl bude asi jedině v tom, že já měla vždy alespoň na pět hodin denně chůvu nebo studenta, kteří s nimi mluvili mandarínsky, včetně víkendů, protože jsem chtěla, aby mé děti byly bilingvní. (Chtěla jsem, aby se moje děti učily od rodilých mluvčích, protože já mluvím jiným dialektem a nechtěla jsem jim předávat svůj příšerný akcent.)
Vaše metoda může zabírat u dětí s přirozeně vysokým IQ – vyžadovat ale takovou dokonalost od méně inteligentních dětí se zdá nefér a pošetilé. Vyžadovat od dětí píli (hard work) a vysoké nasazení je asi to nejlepší, co můžeme z filosofického hlediska dělat, ne? Co myslíte?
Pominu-li vtípky o jedničkách s hvězdičkou a zlatých medailích (většina mé knihy je čistá ironie, utahuji si v ní sama ze sebe), nevěřím, že známky či úspěchy jsou primárně tím, o co jde při „čínské“ výchově potomků. Alespoň v mém případě. Podle mně jde o to, pomoci svým dětem, aby byly co nejlepší – protože ony se obvykle podceňují. Jde o to, věřit svým dětem víc než kdokoli jiný – dokonce víc, než dokáží ony samy. Tahle zásada se dá uplatnit u každého dítěte, na jakékoli úrovni jeho schopností. Moje mladší setra Cindy má Downův syndrom a já si vybavuji svoji matku, která s ní trávila hodiny a hodiny tím, že ji učila zavazovat si tkaničky, probírala s ní násobilku a každý den s ní cvičila na piáno. Nikdo nečekal, že by Cindy získala doktorát! Moje matka z ní ale chtěla dostat to nejlepší – v rámci jejích možností. Moje sestra dnes pracuje ve Wal-Martu, má přítele a stále hraje na klavír – nejraději ze všeho pro kamarády. Máme s ní i s mámou báječný vztah a všichni ji milujeme takovou, jaká je.
Paní Chua(ová) jste šťastná dospělá? Když se ohlédnete za svým dětstvím, máte pocit, že bylo šťastné? Vzpomínáte na chvíle (pohody a) smíchu se svými rodiči? Nelitujete někdy, že jste nemohla chodit do baletu nebo na hudební konzervatoř?
Byla jsem vychovávána velmi přísnými – ale i velmi milujícími – čínskými imigranty a prožila jsem to nejkrásnější dětství! S rodiči jsme se smáli neustále – můj otec je skutečná osobnost a je velmi vtipný. Určitě jsem chtěla, aby mi dovolili dělat víc věcí! Často jsem si říkala, proč bych nemohla chodit do taneční školy nebo proč nemůžu jet na školní výlet? Na druhou stranu jsem si s rodinou opravdu užívala (a dodnes patří prázdniny s rodiči a sestrami k mým nejmilejším). Jak píšu v knize: „Když moji přátelé slyší historky z mého dětstvím, často mají dojem, že muselo být hrozné. To ale není vůbec pravda. V naší svérázné rodině jsem našla sílu a sebedůvěru. Začínali jsme společně jako outsideři, společně jsme objevovali Ameriku a stali se při tom Američany. Vzpomínám, že můj otec pracoval každý den do tří hodin ráno, tak zaujatě, že si ani nevšiml, když jsme vešli do místnosti. Také si ale vybavuji, s jakým nadšením nás bral třeba na tacos a do nejrůznějších stravovacích zařízení. A to nemluvím o sáňkování, lyžování, chytání krabů (crabbing) a kempování. Vzpomínám si na kluka ze základní školy, který na mne dělal výsměšné grimasy (jako že jsem ta šikmooká), kvůli tomu, jak jsem vyslovovala slovo „restaurace“. Tehdy jsem si umínila, že se zbavím svého čínského přízvuku. Vzpomínám si ale také na skautky, na hrátky s obručí (hula hoop), recitační soutěže, veřejné knihovny, na své vítězství v literární soutěži a na ten nezapomenutelný den, kdy moji rodiče získali občanství.
A ovšem, jsem šťastná dospělá. Jsem rozhodně aktivní, ctižádpostivá osoba (type A personality) stále zaměstnaná a o něco usilující. Povalování na pláži mi nic moc neříká. A za všechno jsem vděčná: za svoje chápající rodiče a sestry, za nejlepšího manžela na světě, báječné studenty, které ráda učím a ráda se s nimi vídám, a především za své dvě úžasné dcery.
Jaký máte nyní vztah s dcerami?
Báječný, nevyměnila bych ho za nic na světě. Určitě jsem i chybovala a lituji toho – moje kniha je svým způsobem zpovědí dozrávající matky, a ona osoba, jejíž hlas zaznívá v úryvku uveřejněném Journalem, není stejnou osobou, jako je ta na konci knihy. Ve zkratce – dostala jsem svoji lekci, větší část knihy je o mém odklonu – i když jen částečném – od striktně imigrantského modelu (přístupu k výchově). Pokud bych to měla celé podstoupit znovu, dělala bych v podstatě totéž, jen s nějakými změnami. Netvrdím, že je to pro každého, a netvrdím ani, že je to lepší přístup. Na své dcery jsem ale opravdu hrdá a nejde jen o to, že si vedly dobře ve škole. Vyrostly z nich milé, velkorysé, samostatné a osobité dívky. A co víc, mám pocit, že s oběma si moc dobře rozumím, což zaťukávám na dřevo.
