A teď už ty
PROBLÉMY STÁŘÍ
(kapitola XV)
(neboli
upravený
výpisek) z části 2., nazvané:
Moderní
válka s životními vzory
Začíná to už
při porodu a pokračuje u dalšího velkého kroku lidského zrání
– v pubertě. Uvážíme-li, že každý začátek už v malém
zhušťuje (a předznamenává) další vývoj, není se čemu divit.
Když se s nastávající pubertou probudí pudy ohlašující
zahájení procesu dospívání, shoduje se společnost v jediném:
že na to ještě nenastala „vhodná“ doba, pokud vůbec kdy
nastane.
Bez nezbytných (zasvěcujících) rituálů stojíme
„přirozeně“ bezmocní vůči naléhavým potřebám růstu. Dospělí se jim pokoušejí čelit stále novými (a spolehlivě
selhávajícími) vzdělávacími programy, dospívající pak
všemožnými nebezpečnými, přitom však stejně neúspěšnými
náhradními rituály.
Neproběhne-li
puberta na duševní rovině, bude dospění celkově ohroženo a
další nutný krok – odpoutání od rodičovského domu bude ještě
problematičtější. Je příznačné, že pro špatné rodiče jsme
vyhradili adjektivum „krkavčí“, přičemž krkavci svá mláďata
(když jsou „zralá“) prostě vyhazují z hnízda, aby vedla
svůj vlastní život.
Pravděpodobně
bude zapotřebí ještě dlouhého času a mnoha vědeckých studií,
abychom pochopili přirozenou „moudrost“ krkavců. Nemůžeme se
tedy divit, že naše společnost je stále přestárlejší a přitom
stále infantilnější (méně dospělá). Celá armáda
psychoterapeutů žije z toho, že si hraje na pubertu s lidmi,
kteří již „dospěli“ do krize středního věku. Každá
nezvládnutá životní fáze tvoří „přirozenou“ základnu pro
ztroskotání v další (následující) fázi. A každé pozdější
zpracování je mnohem obtížnější, protože vhodné (okolní)
prostředí (nezbytné pro zdárný duševní vývoj každého
jedince) existuje právě jen v době přirozeně pro něj
předem určené.
Po zpackaném
porodu a nezvládnuté pubertě pak logicky narážíme na své (čím
dál tím zřetelnější) meze i v tzv. krizi středního věku.
z knihy
Nemoc jako řeč duše od Rüdigera Dahlkeho (Pragma,
2000)
Žádné komentáře:
Okomentovat