aneb jak psal pan Werich pohádku
„...města a domy lidmi postavené obsahují hanbu a neřesti...“
z lit. odkazu arabského středověku
(...středa ráno: naklepal jsem první „povídku“ a vypláchnul si kušnu průtahovou borovičkou. Půjdeme do lesa...)
Jak psal pan Werich pohádku 1
Jednoho dne... co jednoho dne, jednoho krásného dne... a co jednoho krásného dne, jednoho krásného dne po jedné báječné noci a jednom skvělém večeru si pan Werich sedl ke stolku a jal se psáti pohádku. Pan Werich rád psával pohádky. Pan Werich vůbec... a co pan Werich, pořád? Víte co? Toho pana si už jednou odpustíme a budeme psát prostě Werich.Snad každý ví, že pan Werich... teda Werich, že nebyl pan. Byl Jan jménem křestním (jestli ho vůbec někdy křestili, to já nevím) nebo také prvním (jménem), jak říká se v Anglii. Byl tedy Jan a to nikoli, prosím, za chrta. Dán, jak se říká. (Jan Werich nebyl Dán. Ani Holanďan.) Byl Čech a když pil, pil jako Čech... když jedl... si pochutnával. Bylo to na něm vidět. A tenhle Werich Jan jednoho dne usedl ke stolku... a zbytek už znáte.
(...hokej v barvách – čtyřbarevná tužka: černou vést zápis, modrou psát, červenou zdůrazňovat a zelenou jásat; už komunisté mátli, když hovořili o protispolečenských postojích... kdo kritizuje systém, nevystupuje proti společnosti, ale pro ni!)
Jak psal Werich pohádku 2
Jednou psal Werich pohádku. Chvíli sedí a píše, chvíli zas čeká, co ho napadne. Jak tak sedí a čeká, vrhne se na něj (spisovatel) Danil Charms a začne ho šťouchat do oka. Totiž do žeber. „Neblbni,“ brání se Werich, „dyť mě to děsně šimrá!“
Jenomže Charms ho vůbec neposlouchá. Slyší ho, ale je mu to fuk.
Werich se kroutí, poskakuje na židli a uchichtává se: „He-he, hi-hi!“ Těší se, že se z toho vyklube nějaká povedená taškařice, ale Charmse už to přestává bavit. Ještě ho párkrát dloubne, pak smekne čapku, uctivě se ukloní a začne žadonit: „Nebyl by aspoň drobáček, vašnosto?“
„Nebyl, protože tys mne nedošimral!“ dí nespokojeně Werich, vstane a nakopne předkloněného Charmse do čelisti. Má ale papuče a ukopne si při tom palec.
„Sakra!“ sakruje Werich. „Zatracenej Charms!“
Charms zatím sbírá s podlahy ukopnutou čelist, chvatně si ji nasazuje a zahanbeně se odplíží. Dobře mu tak. To má za to, že nedošimral veterána české literatury.
(...před obědem na matrice a na policii, mám prý nosit průkaz a nevyvolávat střety; procházím parčíkem s pergolami, čtu si komunistickou vývěsku: ministr prý vyvolává falešný dojem, že postižení zneužívají dávky a příspěvky... v duchu prožívám poslední dny německého vojáka, který již v míru (nikoli hlubokém) střílí z nějaké půdy po hrajících si dětech a při zatčení Rudými gardistyfreneticky hajluje... Ve Stromovce (pražské) zase stříleli Němci z křoví. V pohraničí pak přes hranice „kradli“ dobytek (ten, co tu nechali) a stříleli do oken (už ne svých) domů... někdo halt porážku neunese, zvlášť není-li jasné, kdo a co vlastně prohrál...)
pozn.: freneticky - slovo doplněno 17.1.2012 (frenezie - třeštění, ze střlat. phrenesis z řec frenesis od fren - bránice (srdeční), ale i rozum; frenetický (potlesk) - bouřlivý.. u mne frenetický = v tomto případě zuřivý)
Jak psal Werich pohádku 3
Jednou psal Werich pohádku a napadl ho virus. Werichovi se nechtělo vstávat, jenom se tak oháněl plácačkou a myslel si, že to bude stačit. Sedí, ohání se plácačkou a druhou rukou píše. Jenomže tenhleten virus se nedal odehnat, zakousl se mu do zátylku a už se nepustil. Werich sedí, jednou rukou si drbe zátylek, druhou rukou píše. Má už s takovými viry svoje zkušenosti a pořád ještě si myslí, že to bude stačit. Jenomže, řekněte sami, jak může takové psaní se zavirovaným zátylkem vypadat? Na kočku je to, a Werich to dobře ví. Psát ale nepřestane.
Po očku sleduje skleněnou výplň dveří do parádního pokoje, ve které se matně odráží jeho napadený zátylek, jestli tam třeba náhodou něco neuvidí... A skutečně, zpočátku nezřetelně, ale pak už zcela jasně vidí, že to není žádný virus, co se mu zakusuje do zátylku. Je to ruský spisovatel Danil Charms a hryže přímo ukrutně.
„No páni!“ myslí si šokovaný Werich. Tohle totiž nečekal. „Kouknou, Charmsi,“ povídá, když se trochu vzpamatuje, „přestanou blbnout a pustěj se, dyť tohle nemá žádnou cenu.
„Což o to,“ zamyslí se Charms, „já bych se klidně i pustil, ale dneska už máme demokracii a ty mi nemáš co nařizovat. Budeme o tom hlasovat.“
„Dobře, tak kdo je pro, aby se Charms pustil? Já,“ povídá honem Werich. „Kdo je proti? Nikdo! Zdržel se někdo hlasování? Jeden. A je to,“ plácne se do stehen. „Tak už se můžeš pustit, Charmsi. Tak Charmsi, slyšíš mě? Charmsi, kde jsi?“ volá Werich a může si hlavu ukroutit, jak pátrá po zakousnutém Danilovi.
Jenže ten už se dávno pustil a uhání širou stepí zpátky do Moskvy, do svého přiděleného bytu, kde ho každou chvíli mají navštívit a zatknout dva příslušníci tajné policie. S příslušníky tajné policie neradno žertovat. Ti by mu dali, kdyby ho na udané adrese nezastihli.
(...ohřívám knedlíky v pařáku, až po druhém načichnutí mi dochází, že bez vody... paco na zahrádce... piju řezanýho primátora... je mi docela fajn... svítí sluníčko...)
„Žádné z mých děl nemá budoucnost.“
Bulgakov
(...vzdor předsevzetí dál sbírám, zatím ne přímo „odpadky“, ale drobné „užitné“ věci + kuličky a kroužky, těm obvykle neod-dolám. Pokusy o jakési uspořádání „sbírek“ resp. o něco systematičtější nakládání s novými přírůstky stále nedotažené. Zřetelné stahování předmětů v obýváku na střed! Zvykám si na novou „kartičku“ i na to, že úředně zůstávám Pražákem. Dám si chvilku rádia... unavený a v posteli.... pálí mne ledví a bolí loket – ten psací.)
-zasláno do bohnické lit. soutěže (Kouzelný klíč) a zveřejněno na FB v září 2011.
