Opakování I

ILUZE VYLÉČENÍ

aneb znovu o zmatení pojmů

Zaměřím se jen na jednu další (iluzi), ktrá je v naší společnosti všudypřítomná a která se mimořádně vhodně vztahuje k našemu tématu: iluzi vyléčení. Ano, k uzdravení někdy dochází a někdy může vypadat jako vyléčení, ale ve skutečnosti jde o velmi odlišný proces. Mé zotavení ze skoro smrtelného zápalu plic, kerý mě postihl, když mi bylo 47, je skoro povrchně zjednodušujícím příkladem. Po 17 dnech nemocniční hospitalizace, kdy jsem byl napojen na infuzi tří různých druhů antibiotik, jsem byl propuštěn na doléčení domů a v průběhu šesti týdnů se opět vrátil na přednáškové turné. Nebyl jsem tím, kým předtím, psychicky ani fyzicky. Psychicky jsem si uvědomoval (pozn. bloggera: názorný příklad pro současnou psychiatrii a psychologii typické záměny dvou zásadních pojmů - duše a mysli resp. vědomí), že jsem měl namále. Má léčebná kůra zarhnovala i to, že jsem byl nucen, poprvé v životě, přijmout a stanovit si pevné limity pro svůj do té doby nesmírně vyčerpávající program. Poprvé v životě jsem také trpěl astmatem, což byl jasný následek toho, co zápal plic provedl s mými průduškami. Teď, když odlétáme do Evropy, tvoří léky na astma část hromady léků, které si s sebou bereme - aby se vypořádávaly s následky nemoci, z níž jsem se údajně vyléčil před více než 20 lety.

M. Scott Peck, Odmítnutí duše, nakl. PRAGMA

Na části osobního příběhu jednoho z těch poctivějších a mně osobně velmi milých psychiatrů je zvlášť dobře patrná profesní slepota "medicinmana" západního střihu. Prostředkům, o kterých už ví, že neléčí, toliko potlačují příznaky nemoci, říká ze setrvačnosti léky. Poctivě míněnou výpovědí dokládá zmatení základních pojmů svého oboru: psyché - duše a frén - mysl, rozum. Nemůže za ně, takhkle spojené měli oba pojmy již staří Řekové, kteří umísťovali sídlo duše do prostoru bránice a srdce, a slovo frén znamenalo jak bránici, tak rozum-mysl. Centrum "myšlení" pak pro ně představovalo srdce. Ono duševní a rozumové pak zřejmě chápali a (při)jímali jako obsah dvou spojených nádob. Pro dnešní psychiatrii je typické, že veškeré možné duševní obsahy zatlačuje do stínu na úkor rozumových. S duší si totiž neví rady, nikdo ji nikdy neviděl. Rozum sice také ne, ale to v "racionálním" věku nikoho nezaráží. Rozum máme snad všichni, ne? Někdo více a někdo méně. Duši? 
(Zkuste říct někdy pošetile se chovajícímu Frantovi: "Ale no tak, Františku, měj přece duši." Schválně jestli vám ten oduševnělý tvor porozumí.)

(sblog, 09.06.2007 06:42 - osobní příběhy)